THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Déšť, bláto a bahno, které mne vítalo, když jsem vstupoval do areálu festivalu, se stalo symbolem následujících dvou dnů, neboť bylo naprosto všude a nemilosrdně požíralo celý festival. Poměrně velký areál, kterému dominovaly tři scény, se v době oficiálního zahájení festivalu topil v nepříjemně vlezlém dešti a silně poddimenzované účasti, která měla za následek to, že vystoupení prvních interpretů (mimo protagonisty hrající na Gambrinus stage, kde probíhalo semifinále vyhledávací soutěže Česká rocková liga), byly zrušeny. Na takzvané metal stage se to týkalo dokonce čtyř kapel, na hlavní scéně jen dvou. Vydělali na tom soutěžící semifinalisté, neboť byli první, kdo začal hrát, a přilákali tak větší počet z prozatím velmi neuspokojivého množství lidí, kteří se stihli do Spáleného Poříčí dopravit.
Celý festival tedy odpálilo vystoupení kapely MARTIN ČERNÝ BAND – prvního soutěžního semifinalisty, který padající déšť provoněl příjemně uvolněným nádechem blues rocku a hard rocku konce sedmdesátých let. Přesný a hudebně jistý výkon, balancující někde na hranici sedmdesátých a osmdesátých, záhy střídá velmi sympatický moderní rockmetal z Prahy pod názvem BLACK PEARL. V původně heavy-speed metalové skupině se minulost nezapře (ačkoliv se nyní pohybuje na kolbištích rockového mainstreamu) a z jejího setu je cítit čitelný metalový tah na branku. Příjemné melodické písničky prezentované vokalistou, který působil mnohem jistěji ve vyšších polohách než v monotónních přízemních patrech svého hlasového rejstříku, sledovala rozrůstající se skupina moknoucích, jenž z rukou zpěváka Machala nadšeně přijímali CD, které během skladeb rozhazoval.
To už se pozvolna probírá i hlavní scéna, kde startuje zábavový heavy metal SECOND END, který mě v kombinaci s menší odstávkou deště vyhání hledat vhodné místo k postavení stanu. Po návratu mě vítají první lidé, na nichž je zřetelně vidět, že si dopřáli často spíše nedobrovolnou bahenní koupel na kluzkém povrchu. K vidění jsou i nadšenci, co bláto využívají v jinak sněhových radovánkáxh a vzájemně se hnědou hmotou koulují. Na Gambrinus stage již v tu dobu vyhrává čtvrtý soutěžící, kterým je poměrně mladá formace S’N’C, jejíž základy pamatují rok 1997. Zábavný pop-rockový set, který ozvláštňují houslové party a roztodivné kravaty doplňující image, zaujme pohodově laděnou show, jednoduchými, ale zpěvnými texty a přirozenou schopností skupiny komunikovat s publikem. Celek bohužel trochu sráží omezené možnosti hrdla hlavního zpěváka a kytaristy Petra Štiky a jistá žánrová spřízněnost se skupinami typu O5 & RADEČEK. Na hlavní scéně mezitím spouští svůj set plzeňská rocková čtveřice SAD. Za mikrofonem střídá Janu Zahradníkovou pódiově ošlehaný mladík Filip Nováček známý například z kapel WOODOOWOOD nebo EXTRABAND. Jistý pěvecký výkon, „přeefektovaná“ a technicky jistá kytara a jednoduchá fungující rytmika jsou hlavními znaky SAD. Změna na postu zpěváka rozhodně není pro kapelu krokem zpět, bohužel se ale Plzeňáci zdaleka nedokázali vypořádat s obrovským pódiem, na němž působili jako celek značně nejistě a staticky.
Na prozatím mrtvé metal stage se připravuje první interpret, kterým je po zrušení kapel BAD SORES, FLATTUS, ASMODEUS a REDEEMA pražská skupina DAIMONION, jejíž kořeny sahají do doom-rockových polí, v dnešní době však silně absorbuje současné trendy moderní tvrdé hudby. Melodická rock-metalová formace vystoupením potvrdila, že její největší devizou je zpěvačka Jana, která je frontmankou se vším všudy. Práce s publikem, jenž nevykazovala žádnou dávku křečovitosti a plné pódiové nasazení přispělo ke smazání propasti mezi jevištěm a hledištěm a dokázalo rychle získat posluchače na stranu skupiny.
Na Gambrinus stage se mezitím začínají rozehřívat Pražáci CHECKPOINT. Zasekávaný melodický crossover se smíšenou frontmanskou dvojicí je žánrem, který poslední dobou bují stejně aktivně jako kynuté těsto v nesmrtelné pohádce „Byl jednou jeden král...“. Melodický nu-metal crossover, který skupina prezentovala, byl sice po řemeslné stránce dobře odvedenou prací, ale v dnešní době již nenabízí mnoho nových kvalit a invenční bezradnost a oposlouchanost postupů byla slyšet i ze setu skupiny CHECKPOINT. Následující formace DIRTY GAME nabídla mnohem zajímavější poslech progresivního metalu, ve kterém chybějícího baskytaristu suploval z valné většiny syntezátor. Na české rockové poměry famózní vokalista a nadstandardně hráčsky vybavený kytarista dokázali předložit netriviální materiál, který mě rozhodně donutí se o tuto formaci zajímat i v budoucnu.
Na metalové scéně mezitím odpálili svůj set táborští deatheři F.O.B., s jejichž publikem měla pořadatelská služba poprvé vcelku těžkou hlavu. Rozjaření příznivci death metalu si set užívali plnými doušky, první řada nekompromisně lomcovala se zábranami, které ochranka musela držet, aby je fanoušci nepřevrhli. Žižkovi obráběči smrtícího kovu se ten večer mohli pochlubit silným zvukem a svým vystoupením potvrdili roli jedné z rostoucích špiček českého death metalu. Poté, co mne v hlavním stanu zaujaly výkony návštěvníků soutěžících v karaoke (přičemž duo Filip Nováček (SAD) a Tomáš Mouřenec (ILL FISH) podali výkon hodný hlavní scény), jsem se po delší době odebral na hlavní scénu, kde svůj set rozjížděla polská formace HUNTER.
Na těch zaujal v první řadě exhibující houslista, který v mnoha ohledech (včetně mimiky a přístupu) připomenul Václava Upíra Krejčího. Koncertně příjemná směs písničkově orientovaného heavy-thrashe, doomu a polského folklóru, kterou sama skupina nazývá soul metal, ve mně zanechala velmi příjemný dojem a touhu se o tuto formaci aktivně zajímat i po festivalu. Sympatický projev celku a hlavně bláznící houslista si rychle získali publikum na svoji stranu a blátivý kotel při koncertu viditelně ožíval. O poznání méně lidí přišlo podpořit skvělé nezařaditelné crossoverové písničkáře DARK GAMBALLE, kteří bohužel trpěli absencí jednoho z kytaristů, což se podepsalo na zvuku, jenž neměl až takové koule, jaké měl mít. I tak šlo o skvělé vystoupení, které si kapela naplno užívala. Drtivá většina materiálu pramenila z posledního alba „Bonboniéra“, zazněly i starší věci jako například „Strýček Sam“ z předchozí desky „Superstar“.
Na Gambrinus stage mezitím vystupoval „skokan roku“ v soutěži Český Slavík – art-hard-rocková kapela VOTCHI, jejíž úspěch v podobné soutěži mi dává naději, že to s naší rockovou scénou není zdaleka tak beznadějné, jak jsem si myslel. Suverénní a přece nijak agresivní projev těchto talentovaných rockerů, které je prostě radost poslouchat, a melodické linky, jež se bez debat vyrovnají zahraničním gigantům rockové scény přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, dokáží upoutat, aniž by působily jako laciná napodobenina. Brilantně odehraný set, kterému by určitě slušela i větší stage, zakončují již tradičním coverem od Sandry. Na hlavní stage již početný shromážděný dav masíruje Tomáš Hájíček a jeho KRUCIPÜSK, před nímž měly hrát KURTIZÁNY Z 25. AVENUE. Kapela nevystoupila z důvodu zdravotních komplikací Tomáše Varteckého. Set Hajíčkovců sestával hlavně z pecek stále ještě aktuální desky, nechyběly písně jako např. „Druide“ a „Belzebub disco!“, které řádně zacvičily s lidmi. Blátivá kaše před scénou zvesela cákala na všechny strany a srocený dav se díky své aktivitě bořil stále níž a níž, ale očividně mu to ani za mák nevadilo.
Po nich si souputníci na hlavní stage rozhodně neodpočinuli. Bylo tu totiž tříčtvrtinové ženské živelné tornádo zvané GAIA MESIAH. Energií nabušený funky coreový set, čerpající hodně z aktuálního alba „Ocean“, opět dokázal dát jasnou odpověď na otázku, proč se tato dívčí kapela poslední dobou těší takovému zájmu. Přesvědčivá pódiová prezentace, kdy Marka Rybin naplno využila ohromného prostoru scény, opět cvičí se všemi přítomnými. Celkové nasazení poněkud brzdí pro tentokrát méně akční baskytarista Josh. Metal stage se v tu chvíli rozjíždí v podobném duchu, vystupuje tu jedna z vůdčích skupin numetalové vlny u nás. HAZYDECAY vedené brilantním vokalistou Adamem Sychrowem střídá jedna z hlavních českých hvězd festivalu – brněnská legenda ROOT.
Big Boss se nám představil v téměř civilním šatě se slušivým černým obrýlením, zatímco Ashok trumfoval koženým kabátcem a gatěmi. Jejich set samozřejmě řádně zahýbal se všemi přívrženci legendy českého black metalu. Rytmická jistota dua Igor a Evil poháněla kupředu dvojzápřah mistrů kytarového cechu, kteří spolu s Jurou sázeli do lidí pecky napříč deskami. Největší ovace samozřejmě sklízely staré hitovky formátu „666“, kterou ROOT celý set ukončovali. Na Gambrinus stage mezitím vyhrávali US-pop-punk-rockeři CLOU, kterým se poslední dobou daří okupovat rádiové hitparády. Po shlédnutí setu jsem nabyl dojmu, že za jejich úspěchem stojí mnohem více produkce a zvuk major labelu než jejich schopnosti. Překvapuje mne, že skupina sklízející takový úspěch trpí až tak vágní instrumentací a jalovým výkonem zpěváka.
Na hlavní stage se děje prvý opak toho, co představují CLOU. Tím je allstar band BSP soustředěný kolem Kamila Střihavky. Skálopevná jistota v hlase, na které by se dal postavit dům, a výkony osobností, jakými jsou Baláž nebo Michal Pavlíček, asi také netřeba komentovat. Trio doplňoval bubeník Miloš Meier, který celý koncert ukončil dechberoucím sólem. Zazněly samozřejmě stadiónové Střihavkovy hity formátu „Země vzdálená“. Naprosto odzbrojující výkon. Po tomto balzámu na duši přichází německý veterán thrash metalu z počátku osmdesátých let HOLY MOSES s čarodějkou Sabinou Classen u mikrofonu. Nelítostný growling a neustále hecování publika tu hraje prim, hudba jako taková vaří ze staršího brutálního thrashe a zdaleka nedosahuje takové úrovně jako zkušená práce dračice Sabiny s lidmi.
Na hlavní scéně již tou dobou orá pole jistota JZD rocku – skupina DOGA. Tříakordovky, na nichž sedí z mého pohledu poněkud bezduché texty, se skupina snaží vyrovnávat velkou videoprojekcí svého loga na promítací plochu hlavní scény. Set začíná hlavním „oplodňovákem“ „Proletí“ z aktuálního alba „Love Vole“ a polní brázdou se rozléhá text „Čeho je třeba, víc než chleba říkám to rovnou, chtěl bych tě jebat „, a pokračuje se v podobném duchu. V okamžiku, kdy dochází na skladbu „Nejsi nevinná“, jenž se léta drží na špici hitparády zlatý zetor, unikám na metalovou scénu, kde rozjíždí svůj set druhá skupina „rootovského“ Igora SOLFERNUS s důrazem kladeným na image a kořeny pevně stojícími v black metalu osmdesátých let, na něž jsou naroubovány mnohem modernější prvky. O instrumentálních výkonech vzhledem k personálnímu obsazení asi nemá smysl polemizovat. Vše bylo předáváno s profesionální jistotou. Na hlavní scéně zatím odpálil svůj program pilíř každého Basinfire festu – skupina ARAKAIN.
ARAKAIN mě tentokráte zaujali mnohem více než minulý rok. Výrazně uvolněnější set zdobily hitovky napříč deskami a zazněla většina pecek z aktuálního alba, jakož i pamětnické záležitosti z období Aleše Brichty. Musím ještě dodat, že Honza Toužimský absolvoval ten večer s vyznamenáním. Na delší době mrtvé Gambrinus stage hrají Rakušané FIRESTORM a díky ARAKAINu je sužuje nedostatek přihlížejících, nicméně nic nedávají najevo. Nejvýraznějším aspektem jejich glam metalu je hororovo-futuristická image někde mezi RAMMSTEIN a MARYLIN MANSONEM. Větší počet lidí bohužel nepřitáhli ani coverem od ROXETTE. Výraznější množství posluchačů nepřilákali díky dění na hlavní stage ani okostýmovaní ADOR DORATH, u kterých jsem stihl jen poslední přídavky.
Většina lidí po vystoupení kapely ARAKAIN zůstala na hlavní scéně, neboť headliner večera měl vystoupit právě po nich. CLAWFINGER – směs metalu a hard core hustě protkaná samply a elektronikou, která ve své době naprosto konsternovala svět tvrdé hudby originálním pojetím. Legenda, která vybetonovala základy crossoveringu. A máme je tu. První dva peprné kousky jsou z nové fošny „Hate Yourself With Style“. Energický šílenec Zakk Tell lítá po pódiu jak divoká šelma puštěná z klece, štěká na lidi a skáče z odposlechu na odposlech. Bohužel dav pod pódiem složený z přetrvávajících přívrženců ARAKAIN ho příliš nebere. Reakce jsou velmi vlažné, ačkoliv je set opravdovým vrcholem večera. „Klofáči“ si to dávají opravdu naplno. Hodně aktivně se zapojuje i syntetizátorový bohatýr s čírem na hlavě Jocke Skog, který občasně vypomáhá i s kytarou. Samozřejmostí je baskytarový divočák Andre, který skáče, točí se a provádí s nástrojem různé kousky. CLAWFINGER prokládají věci z nového alba těmi nejvýraznějšími skladbami z nahrávek minulých, nechybí jedinečná „Two Sides“, „Biggest & The Best“, „Nigger“, či „Nothing Going On“. Odezva ale zdaleka není tak vřelá, jakou by si vystoupení zasloužilo a na pódium tu tam létají různé předměty. Jedna z lahví dokonce Zakka zasáhla do obličeje, Andre inkasoval ránu míčem přímo do baskytary a to zdaleka nebylo vše. CLAWFINGER to však nerozhodilo. Zakk si vystoupení užíval plnými doušky a ohlasy bral velmi sportovně. Andre ke konci projevil zájem si skočit do lidí, takže na okamžik hodil baskytaru na Skogova bedra a s rozběhem „hopsnul“ do prvních řad, které ho doručily zpět pod scénu, odkud se opět vyškrábal na pódium. Závěr setu patřil asi největší hitovce „Do What I Say“, po které vše utichlo a CLAWFINGER vyklidili prkna. Jejich následníky RAMMSTEIN MEMBER´S CLUB jsem poslouchal už z vodního lůžka kříženého s bahenními lázněmi, kterými se stal stan. Mohu dodat snad jen to, že skladby zněly jako z CD a dělaly hezkou kolébavou kulisu k odebrání se do říše snů.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.